Širší okolí Staré Libně můžete pěkně vidět na mapě okolí pražského z roku 1851. Na ní si všimněte koryta Vltavy, která zde ve svém ohybu vytvářela hned několik ostrovů a ramen. Regulace koryta řeky ke konci 19. století a hlavně ve 20. letech století dvacátého přinesla zásadní proměny v celém vltavském oblouku. Hlavní tok řeky se díky zkrácení a posunu na západ vzdálil od Staré Libně na několik set metrů a v její blízkosti vyrostl na jednom původním ramenu libeňský přístav, později loděnice.

Nejstarší osídlení Libně se soustředilo mezi Rokytku a dnešní Zenklovu ulici. Nad ní, na malém návrší u soutoku stála již od poloviny 14. století tvrz, později přestavěná na renesanční zámeček, který od 17. století fungoval jako letní sídlo pražských purkmistrů a primátorů. Jeho dnešní rokokovou podobu mu vtiskla přestavba ze závěru 18. století.

O zhruba 100 let později přestal zámek sloužit představitelům Prahy a jeho prostory se začaly využívat jako vychovatelna pro mravně zpustlou mládež, později jako sídlo místních správních úřadů. Pod zámkem dodnes stojí známý mlýn zvaný Velký nebo později podle jeho majitele Löwitův, jehož historie sahá až do 16. století. Dnes ho najdete na břehu regulované Rokytky, původně ho ovšem poháněly vody jednoho z vltavských ramen.

Na ní si všimněte i samostatně stojících a dnes už z valné většiny zaniklých usedlostí, které dnes připomínají notoricky známé místní názvy. Jedná se hlavně o Balabenku a Palmovku stojící naproti sobě v blízkosti křižovatky dnešních ulic Zenklova a Sokolovská. Východně od jádra obce zase vidíte Šetelku a Kotlasku a už mimo výřez mapy ležící Kolčavku. Při srovnání map č. 3 a 4 z let 1861 a 1912 vidíte, jak nastupující průmyslová revoluce v průběhu druhé poloviny 19. století změnila převážně zemědělskou obec ve významnou průmyslovou část Prahy. V roce 1901, kdy se Libeň stala její oficiální osmou čtvrtí, zde žilo více než 20 tisíc obyvatel. Někteří z nich se stěhovali do nově budovaných domů, které se začaly objevovat východně od dnešní Zenklovy ulice (tehdy Primátorské) v okolí ulice Na žertvách a podél dnešní Sokolovské (tehdy Královské). Zaměstnání jak libeňští, tak přespolní nacházeli v desítkách malých i velkých průmyslových podnicích, které zde rostly jako houby po dešti. Jmenujme například strojírenské továrny Rustonku, První českomoravskou továrnu na stroje (později ČKD), automobilku Praga nebo mostárnu bratři Prášilů. Na tradiční zaměstnání židovských obyvatel navázala barvírna kůží Jellinek. Textilnímu průmyslu se zase věnovala Grabova továrna na voskové prádlo a koberce nebo strojní přádelna a tkalcovna bratří Perutzů.

Libeň a její historie do konce 19. století je velice podrobně popsána v „Libeňské kronice“ od Ladislava Hejtmánka.

V této sekci budeme postupně doplňovat historická fakta, fota a odkazy týkající se libeňských reálií od dávné minulosti do II. Světové války.

Legenda:
č. 1 – Místo útoku Jana Kubiše a Josefa Gabčíka na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha na  křížení ulic V Holešovičkách a Kirchmayerova třída (dnes Zenklova ul.) 27. května 1942 v dopoledních hodinách.  V místě dnes památník Operaci Anthropoid.
č. 2 – Josef Gabčík po atentátu prchl před pronásledujícím řidičem Johanesem Kleinem. Toho postřelil, když vyběhl ze svého úkrytu z Braunerova řeznictví v dnešní Valčíkově ulici (tehdejší Pomezní). Poté se vydal směrem do centra, kde vyhledal úkryt.
č. 3 – Jan Kubiš utekl z místa činu na kole, ale silně krvácel z obočí. S kolem několikrát upadl a proto pokračoval pěšky.
č. 4 – Kubiš přijel na roh Primátorské a Stránského ulice, kde stávala filiálka firmy Baťa. Tady odložil kolo a nechal ho stát. Pokračoval do úkrytu.
Kolo zde na pokyn svá matky vyzvedává čtrnáctiletá Jindřiška Nováková. I přes odpor svědkyň ho odvádí do bezpečí.
č. 5 – Kubiš doběhl až k Novákům, spolupracovníkům odbojářů, do Stránského ulice číslo 3. Tam je jen maminka Marie s dcerou. Kubiš jí vypráví, co s Gabčíkem před chvíli provedli. Nováková mu ošetřuje ránu a poskytuje náhradní oblečení.
Následně posílá svou čtrnáctiletou dceru Jindřišku pro odložené jízdní kolo. Ta jej přivádí a kolo si později odváží patnáctiletý Mirek Piskáček. Vrací je majitelům Smržovým z Vysočan.
č. 6 – Speciálně upravená, vysoce citlivá bomba, kterou proti Heydrichovu vozu vrhl Jan Kubiš. Základem bomby byl britský protitankový granát vz. 73 Mk. 1.
č. 7 – Samopal Sten Mk. II, neúspěšně použitý Josefem Gabčíkem. Dodnes neobjasněné selhání zbraně bylo a je zdrojem řady spekulací a pokusů o technické vysvětlení.
č. 8 – Dodávka firmy Holan odvezla raněného Heydricha z místa činu do nedaleké nemocnice Bulovka. Zde byl stabilizován a později operován. Na následky zranění ale díky sepsi 4. června 1942 zemřel.
č. 9 – Všichni vojáci, vysazení na území Protektorátu Čechy a Morava by nepřežili ani pár dnů a nezrealizovali jediný z mnoha výzvědných či záškodnických úkolů včetně tohoto bez účinné pomoci obyčejných obyvatel.  Jan Kubiš paradoxně se svým kolem tehdy prchal kolem obydlí či působišť mnohých z nich. Z tohoto libeňského pekařství (Josefa Kyncla) dostávali parašutisté chleba.
č. 10 – Maso získávali z řeznického krámku rodiny Vosmíkových, kteří, mimo další odbojovou činnost, prostřednictvím svého spolupracovníka hostinského Františka Jarolímka (jehož dodnes fungující restaurace je další zastávkou) zásobovali parašutisty jídlem. Zde si pro ně také později v důsledku zrady bývalého parašutisty Karla Čurdy přijelo gestapo. Majitel krámku Bohumil Vosmík starší se s gestapáky  pral holýma rukama a jeden z jeho synů Oldřich se nedaleko odtud pokusil z obklíčení prostřílet. Prakticky celá rodina byla popravena na Kobyliské střelnici.
č. 11 – Po dobu tří týdnů se o zásobování ukrytých vojáků staral hostinský František Jarolímek, který v Primátorské 241/40 bydlel a podnikal. Tento zdroj ale vyzrazen nebyl a pan Jarolímek válku přežil.
č. 12 – Nedaleký dům (Pivovarnická 15) obývali Bohuslav a Marie Strnadovi. Pan Strnad byl náčelníkem libeňského sokola a patřil k hlavním organizátorům pomoci parašutistům. Sháněl pro ně potravinové lístky, poukázky na koupi šatů, ale také finanční prostředky (prostřednictvím sbírek mezi členy předsednictva libeňské jednoty). Přičiněním Karla Čurdy, když gestapo postupně odkrývalo síť spolupracovníků Anthropoidu, byli zatčeni, brutálně vyslýcháni a posléze popraveni v koncentračním táboře Mauthausen.
č. 13 – Libeňské Gymnázium (vznik 1909) je jedno z největších a nejstarších vzdělávacích ústavů tohoto typu v Praze. Během válečných let ho navštěvovali i nejmladší pomocníci Anthropoidu Vlastimil „Aťa“ Moravec (21 let), Jan Milíč Zelenka (18 let) a Miroslav Piskáček (15 let). Zde zřejmě docházelo i k předávání vzkazů mezi rodinami podporovatelů. Všichni tři se bohužel svobody nedočkali.
č. 14 – Zajímavá secesní budova Sokola během druhé světové války po rozpuštění organizace sloužila jako sklad leteckého materiálu. Členy Sokola byli mnozí významní libeňští odbojáři a vlastenci, kteří položili své životy v boji proti okupaci. Například již zmíněná rodina Strnadova, Novákovi, Kefurtovi, Brillovi, Vojtěch Vacín, Čeněk Kníže, Tomáš Michal, Antonín Srnec, Miloslav Vitouš, Václav Vopička, Josef Decastello a mnozí další.   Zdejší jednota podporovala parašutisty i finančně.
č. 15 – Školu U Zámku (dnešní ZŠ B. Hrabala) navštěvovala teprve čtrnáctiletá Jindřiška Nováková, která odstranila kolo Jana Kubiše a tím zabránila Gestapu v nálezu důležité stopy. Při výslechu nic neprozradila.  Malá Jindřiška (14 let) byla nejmladší obětí zbabělé msty německých okupantů v říjnu 1942 v Mauthausenu. Kromě Jindřišky navštěvovali tuto školu i sourozenci Lustigovi.
č. 16 – V domě na levém rohu náměstí v křížení s ulicí Na Rokytce bydlel Václav Zelenka, bratr Jana Zelenky-Hajského vůdčí osobnosti pomoci parašutistům. Měnil vojákům i odbojářům velké bankovky říšských marek (pomoc z Anglie) na drobné. 
Čtyřikrát v jeho bytě přenocoval parašutista Adolf Opálka. Dodnes bydlí jeho syn, kytarový virtuóz a pedagog, čestný občan Prahy 8 Milan Zelenka.
č. 17 – Zde bydlela rodina Novákova, v jejich bytě se dostalo prvotního ošetřeni Janu Kubišovi. Původní dům č.3 už nestojí, byl demolován při výstavbě metra. Pamětní deska je umístěna na vedlejší budově (Novákových 5). Rodina Novákova byla mezi zavražděnými 24. října 1942 v Mauthausenu.
č. 18 – Tzv. Rustonka – Pražská akciová strojírna – jedna z prvních strojírenských fabrik na území Čech. Zde pracovali někteří podporovatelé Anthropoidu – m.j. karlínští hrdinové odboje Břetislav Lyčka a Antonín Oktábec.
č. 19 – Reinhard Heydrich – byl prominentní nacista, blízký spolupracovník Heinricha Himmlera, SS–Obergruppenführer a generál policie, šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) a Bezpečnostní služby (SD), prezident Interpolu v letech 1940–1942, v letech 1941–1942 zastupující říšský protektor Protektorátu Čechy a Morava. Podílel se na perzekuci Židů a posléze se stal jedním z hlavních organizátorů holocaustu. Předsedal konferenci ve Wannsee, která uvedla do praxe tzv. Konečné řešení židovské otázky. Usazuje se v zámečku Panenské Břežany – ve Středočeském kraji. Odtud se 27. května 1942 vydal i na cestu poslední – do Libně. Z části zámku je dnes Muzeum odboje proti útlaku.
č. 20 – Dne 27. září 1941 R.H. přiletěl do Prahy a den nato se oficiálně stal zastupujícím říšským protektorem pro Protektorát Čechy a Morava. Stal se též ředitelem protektorátní policie. Na snímku defiluje krátce po příletu před jednotkami SS na Pražském hradě.  Heydrich prosazoval konečné řešení české otázky. 2. října 1941 prohlásil ve větším kruhu posluchačů, že „Čech v tomhle prostoru už nemá koneckonců co pohledávat“ a on se nebude pokoušet „předělávat tuhle svoloč českou podle staré metody na Němce“. Konečné řešení české otázky zapadalo do Generalplánu Ost, nacistického plánu na likvidaci, poněmčení a vysídlení příslušníků pěti slovanských národů (Čechů, Poláků, Ukrajinců, Bělorusů a Rusů), kterým se měl vytvořit životní prostor pro německé obyvatelstvo.
č. 21 – Jindřiška Nováková – čtrnáctiletá dívka, která svým opakovaným hrdinstvím zabránila německé tajné policii získat stopy vedoucí k úkrytu parašutistů. Díky zradě Karla Čurdy byla s celou rodinou zavražděna jako nejmladší oběť pomsty okupantů.
č. 22 – Rodina Novákova – aktivní spolupracovníci Anthropoidu, poskytli azyl Janu Kubišovi bezprostředně po útoku na Heydricha.  Kromě již zmíněné nejmladší Jindřišky byli v Mauthausenu 24. října zavražděni členové rodiny Václav (otec), Marie (matka), Miroslava, Anna a Václav (děti).
č. 23 – Jaroslav Piskáček byl činovníkem Sokola, v roce 1937 se stal náčelníkem jednoty ve Vysočanech, působil i jako zástupce náčelníka Župy Barákovy. V roce 1938 po odstoupení Sudet s pozice náčelníka jednoty organizoval zajištění ubytování a posléze pracovní uplatnění pro Čechy odsunuté ze Sudet. Zapojil do podpory členů výsadku Anthropoid načež spoluorganizoval spolupráci i dalších členů Sokola. Podílel se na přesunu materiálu z prostoru seskoku u Nehvizd do vily Václava Khodla ve Svépravicích jakož i ubytování Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše zde. Byt Piskáčkových se stal jedním z opěrných bodů celé operace, do podpory byla zapojena i tchyně Jaroslava Piskáčka Anna Hrušková a syn Miroslav. Dne 27. května 1942 po vykonání atentátu na Reinharda Heydricha navštívil Jan Kubiš byt Jaroslava Piskáčka a požádal ho o zajištění ošetření zraněného oka, které později provedl Břetislav Lyčka. Kubiš zde pak strávil noc a poté se přesunul do krypty chrámu Cyrila a Metoděje na Novém Městě. Zrada parašutisty Karla Čurdy, který se 16. června 1942 sám přihlásil na gestapu ještě k zatčení Piskáčkových nevedla, protože Čurda přímo s nimi v kontaktu nikdy nebyl. Osudné bylo až zatčení červencové zatčení rodiny Novákových, přes které se gestapo dostalo k Piskáčkovým. Dne 13. července 1942 byli zatčeni oba manželé, syn Miroslav i Anna Hrušková. 24. října téhož roku zastřeleni v koncentračním táboře Mauthausen společně s desítkami dalších českých odbojářů a jejich rodinných příslušníků.

č. 24 – Rodina Zelenkova – podporovatelé Anthropoidu. Václav Zelenka, bratr Jana Zelenky-Hajského vůdčí osobnosti pomoci parašutistům. Měnil vojákům i odbojářům velké bankovky říšských marek (pomoc z Anglie) na drobné.   Čtyřikrát v jeho bytě přenocoval parašutista Adolf Opálka.
č. 25 + 26 – Rodina Strnadova – Manželé Strnadovi byli aktivními podporovateli Anthropoidu.  Oba libeňští Sokolové byli zatčeni 14. července 1942 v zahrádkářské kolonii Na Hájku. Nejprve byli převezeni do svého bydliště v Pivovarnické ulici, kde byla provedena domovní prohlídka, poté do Petschkova paláce k tvrdým výslechům, které byli podle poválečného svědectví jednoho z příslušníků gestapa bezvýsledné. Po skončení výslechů byli 24. října téhož roku zastřeleni v koncentračním táboře Mauthausen při fingované zdravotní prohlídce. Tehdy čtyřletá dcera manželů Strnadových Jana byla v srpnu 1942 internována společně s dalšími dětmi odbojářů na Jenerálce a později v táboře ve Svatobořicích.
č. 27 – Jan Milíč Zelenka, syn Jana Zelenky Hajského, aktivní pomocník parašutistů. Po prozrazení si vzal život otravou kyanidem. Student Libeňského gymnázia.
č. 28 – Miroslav Piskáček – student libeňského reálného gymnázia, patnáctiletý syn rodiny podporovatelů parašutistů Piskáčkových pomohl od Nováků odvézt kolo Jana Kubiše k jeho majitelům – Smržovým. Byl zavražděn spolu se svými rodiči 24. října 1942 v Mauthausenu. 
č. 29 – Rodina Oktábcova pocházela z Obecnice. V roce 1923 odešli do Prahy, kde pracoval Antonín jako elektromechanik v Rustonce v Libni, působil v Sokole v Karlíně. S manželkou Vlastou bydleli v Milevské (dnes Sovově) ulici v Karlíně (č.p. 503/3, pamětní deska).
Po okupaci byl členem sokolské odbojové skupiny Říjen. Organizoval finanční sbírku pro rodiny zatčených členů Sokola. Poskytl úkryt Janu Kubišovi, obstaral tramvajáckou uniformu, ve které MUDr. Břetislav Lyčka zraněného Kubiše ošetřil. 19. června, den poté, co vlastní rukou ukončili parašutisté svůj život v kryptě kostela v Resslově ulici, se manželům Oktábcovým narodil syn Jan. Antonín Oktábec (na snímku) byl zatčen 14. července 1942, manželka Vlasta 31. srpna 1942. Oba byli vězněni v pankrácké věznici, v Terezíně a v Mauthausenu. Antonín Oktábec byl popraven v 26. ledna 1943 v Mauthausenu, manželka Vlasta byla usmrcena tamtéž již 24. října 1942^.
č. 30 až 32 – Rodina Vosmíkova (na obrázcích synové Oldřich a Bohumil ml. A Božena Vosmíková) – rodina Vosmíkových, kteří, mimo další odbojovou činnost, prostřednictvím svého spolupracovníka hostinského Františka Jarolímka (jehož dodnes fungující restaurace je další zastávkou) zásobovali parašutisty jídlem. Zde si pro ně také později v důsledku zrady bývalého parašutisty Karla Čurdy přijelo gestapo. Majitel krámku Bohumil Vosmík starší se s gestapáky pral holýma rukama a jeden z jeho synů Oldřich se nedaleko odtud pokusil z obklíčení prostřílet. Prakticky celá rodina byla popravena na Kobyliské střelnici.
č. 33 – František Jarolímek – hostinský, přežil vraždění během Heydrichiády
č. 34 – Josef Kyncl – libeňský pekař dodávající parašutistům pečivo
č. 35 – Karel a Růžena Prokůpkovi, pomocníci odboje, popraveni v Kobylisích.
č. 36 – MUDr. Břetislav Lyčka – český lékař a hrdina 2. československého odboje. Léčil zraněné československé vojáky po atentátu na Heydricha, konkrétně Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše. Spolu se ženou Františkou navštěvovali člena téže odbojové skupiny, architekta Vladislava Čalouna. Po vyzrazení spolupráce gestapem zanechal večer v úkrytu u Čalouna svou ženu a uprchl do jiného bytu. Tam s učitelem Františkem Kotrbou v obklíčení gestapem spáchal sebevraždu. Měl v Libni svou ordinaci a bydlel v Karlíně.
č. 37-39 – Krátce po atentátu vypsali němečtí okupanti marně pátrající po pachatelích na svou dobu obrovskou odměnu ve výši 10 miliónů říšských marek. Pro srovnání dům se zahradou se tehdy dal pořídit za částku stokrát nižší. Leták s informací o atentátu a výzvou k oznámení s odměnou vycházel každý den v novinách, časopisech. Vysel prakticky na každém rohu a rozhlas či pouliční hlášení výzvu pravidelně opakovaly.
č. 40 – Petschkův palác (Pečkárna) je novoklasicistní budova na Novém Městě v Praze, na nároží ulic Politických vězňů. V letech 1923–1929 jej podle návrhů architekta Maxe Spielmanna nechal postavit bankéř Julius Petschek jako Bankovní dům Petscheka spol. Pro členy odboje byl Petschkův palác známý jako „Pečkárna“. Za druhé světové války, asi půl roku po okupaci (před tím byl zabrán blízký hotel), zabrala tuto budovu německá tajná státní policie (gestapo) a zřídila si zde svou hlavní úřadovnu v Protektorátu Čechy a Morava.
Probíhaly zde smutně proslulé výslechy a mučení českých vlastenců a odbojářů. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich zde nechal zřídit stanný soud, který ve většině případů odsouzené posílal na popravu nebo do koncentračních táborů. Mnoho vlastenců bylo umučeno i přímo v prostorách tohoto paláce.
č. 41 – Koncentrační tábor Mauthausen byla velká skupina nacistických koncentračních táborů, vybudovaných asi 20 kilometrů východně od Lince. Komplex táborů Mauthausen-Gusen byl jedním z táborů, kam byli posíláni občané z Protektorátu Čechy a Morava. V říjnu 1941 na základě příkazu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha sem začaly být přemisťovány osoby nepohodlné německým okupantům. Podle jejich statistik bylo v letech 1941 až 1945 do Mauthausen celkem deportováno na 7320 Čechů a Slováků, z nichž jich zde zahynulo 4473.
Do Mauthausenu bylo odvedeno mnoho významných českých osobností. Zemřel zde např. písničkář a herec Karel Hašler nebo profesor Jan Vážný. Po atentátu na Heydricha zde bylo 24. října 1942 popraveno 254 spolupracovníků a příbuzných Josefa Valčíka, Jana Kubiše a ostatních parašutistů.
č. 42 – Kobyliská střelnice – nedaleko od místa útoku na Heydricha se nachází střelnice, která byla původně určena pro výcvik vojska. Za druhé světové války zřídila německá správa Prahy v zadní části střelnice popraviště. Po atentátu na Heydricha v roce 1942 tu byly odvetou denně popravovány desítky mužů a žen. Zvuky výstřelů byly záměrně přehlušovány spouštěnými motory autobusů a automobilů. Od 30. května do 3. července 1942 bylo popraveno téměř 540 osob, mj. předseda vlády Alois Eliáš, feministka Františka Plamínková, spisovatel Vladislav Vančura, sportovec a novinář Evžen Rošický, Jan Auerhan, zoolog Jaroslav Štorkán, rodina Vosmíkova či skupina občanů Lidic. Dodatečně 4. a 5. září zde byli také zastřeleni představitelé Československé pravoslavné církve v čele s biskupem Gorazdem. Od roku 1945 je pietním místem, roku 1975 přeměněno na Památník protifašistického odboje. Od roku 1978 je národní kulturní památkou.
č. 43 – V dubnu 2021 vznikl z iniciativy MČ Praha 8 na zdi umístěné nad místem atentátu tzv. Mural Art – grafické velkoplošné zobrazení příprav a průběhu atentátu. Autorem komiksové podoby byl student Jakub Marek (22 let).
č. 44 – Propagandistický plakát oslavující spolupráci čs. vojáků s armádou Velké Británie.
č. 45 + 46 – Oba hlavní aktéři útoku na R. Heydricha – Čech Jan Kubiš a Slovák Josef Gabčík. Oba zahynuli v 18. června 1942 v kostele Sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici.
č. 47 + 48 – Místo činu krátce po události. Heydrichův Mercedes byl zasažen bombou do pravého zadního blatníku a dveří. V době atentátu zatáčkou projížděla tramvaj, které detonace vysklila několik oken.
č. 49 až 53 – Zbylí vojáci z výsadků Anthropoid, Silver A, Out Distance, Bioscop a Tin, kteří se spolu s Kubišem a Gabčíkem skrývali v kostele Sv. Cyrila a Metoděje – Josef Valčík, Josef Bublík, Adolf Opálka, Jan Bublík a Jaroslav Švarc. Všichni položili životy 18. června 1942.
č. 54 + 55 – Předměty, které po sobě zanechali vojáci v zatáčce u Vychovatelny byly vystaveny spolu s výzvou ve výloze prodejny Baťa na Václavském náměstí. K odhalení úkrytu vojáků však nepřispěly.
č. 56 – Díky udání jednoho z parašutistů Karla Čurdy došlo k sérii zatýkání a výslechů spojených s mučením. Díky nim se Gestapo dozvědělo o kryptě v kostele Sv. Cyrila a Metoděje. 18. června v brzkých ranních hodinách kostel obklíčily stovky vojáků. Po několika hodinách bojů celá akce skončila smrtí hrdinných parašutistů. V kryptě se nyní nachází památník k poctě všem, kteří položili život za naši svobodu v boji proti nesvobodě. Nezapomeme!

Legenda:
č. 1 – Arnošt Lustig v Praze na konci 90. let.
č. 2 – Arnošt Lustig se synem a vnukem na dvoře domu v Sokolovské ulici kde Lustigovi bydleli.
č. 3 – Rodina Lustigova před válkou.
č. 4 – H. Hošková, A. Lustig a H. Hnátová (sestra AL) v Libeňské synagoze.
č. 5 – Kordon německých vojáků při odsunu.
č. 6 – Knížky A. L. vydané v 50. a 60. letech.
č. 7 – Odsun židovských obyvatel.
č. 8 – Filmový plakát „Dita Saxová“ – A. Lustig vytvořil námět a scénář.
č. 9 – Erik Polák na konferenci o Shoa jako pracovník Terezínského památníku.
č. 10 – Erik Polák s matkou.
č. 11 – Erik Polák – kniha vzpomínek „Tři kapitoly“.
č. 12 – Helga Hošková – Weissová – současný portrét.
č. 13 – Obraz z II. sv. války.
č. 14 – Helga Hošková s rodinou (dítě v popředí).
č. 15 – Obraz s protiválečnou tématikou
č. 16 – Libeňská momentka H. Hoškové
č. 17 – „Stolpersteine“ – tzv. „kámen zmizelých“ otce A. L. Emila Lustiga
č. 18 – Deník Helgy Hoškové s kresbami z Terezína
č. 19 – Kufr Helgy Hoškové
č. 20 – Celkový pohled na židovskou čtvrť na břehu ramene Vltavy. Pohlednice pořízená ze Zámeckého vrchu pochází z počátku 20. stol., kdy již bylo rameno Vltavy proměněno v říční přístav.
č. 21 – Nová synagoga postavená u křižovatky tehdy Primátorské třídy a železniční trati v ulici Na Žertvách, v bezpečném místě, kam již nedosahovaly pravidelné záplavy, které postihovaly celou židovskou čtvrť a s ní i původní renesanční synagogu. Synagoga byla vysvěcena v roce 1858 a její plášť byl zdoben novorománskými štukovými dekory.
č. 22 – Rabín Heřman Stránský, který sloužil Libeňské židovské obci dlouhých 50 let na přelomu 19. a 20. Století.
č. 23 – Jeho nástupce libeňský rabín dr. Otokar Kraus byl posledním rabínem násilně zrušené obce. Zahynul se svou manželkou a dcerou v Osvětimi.
č. 24 – Jad – ukazovátko na Tóru slouží ke sledování textu při čtení z Tóry.
č. 25 – Takzvaný Rabínský domek byl postaven počátkem 20. stol., od roku 1919 začal být využíván jako obecní dům a zimní modlitebna. Původně přízemní objekt rozšířil o patro s bytem rabína a jeho rodiny ve 30. letech rabín dr. Otokar Kraus. Dům byl zbourán v 80. letech rámci asanace okolí pro výstavbu stanice metra Palmovka.
č. 26 – Pohled do interiéru synagogy se zachovanou plastickou výzdobou ve stylu novo románsko byzantského tvarosloví. Synagoga má do dnešních dnů původní vzhled se zachovaným dřevěným oltářem – áronem ha-kodeš.
č. 27 – Pohed západním směrem k nověji zřízené nižší galerii pro umístění varhan
č. 28 – Půlkruhově zakončený štít áronu ha-kodeš s Davidovou hvězdou a symboly původního Jeruzalémského chrámu.
č. 29 – Detail štukové výzdoby parapetu ženské galerie
č. 30 – Pohled na původní starý hřbitov, který stojí při úpatí Libeňského mostu, původně na mírném svahu.
č. 31 – Také hřbitov byl často zaplavován rozvodněným tokem Vltavy.
č. 32 – Původní domek hrobníka při vstupu na hřbitov, zbourán při stavbě náspu Libeňského mostu, kdy byl zabrán severní cíp hřbitova.

č. 33 – Pohled na část ještě fungujícího hřbitova
č. 34 – Rovinatá spodní část hřbitova, nejstarší náhrobní kameny.
č. 35 – Postupné zasypávání starého židovského hřbitova v Libni v roce 1965 v rámci akce „Za Prahu krásnější“.
č. 36 – Postupně navezená až šestimetrová vrstva kamenů a zeminy pokácela a zničila náhrobní kameny.
č. 37 – Krabička sirek s dobovou nálepkou akce „Za Prahu krásnější“
č. 38 – Severozápadní strana Koželužské ulice v devadesátých letech 19. století
č. 39 – Dům na nároží Koželužské a Chocholouškovy ulice v padesátých letech 20. století
č. 40 – Opuštěné domy ve Voctářově ulici před asanací na konci 50. let
č. 41 – Nábřeží s alejí, severní strana židovské čtvrti v roce 1925
č. 42 – Plán židovské čtvrti podle katastrální mapy z roku 1842
č. 43 – Plán židovské čtvrti s popisem obsahu jednotlivých objektů
č. 44 – Dnešní Koželužská ulice na kresbě F. Kořenského z roku 1892
č. 45 – Reklamní hodiny firmy Libenia Ludvika Jellinka
č. 46 – Nároží Voctářovy a Koželužské ulice na konci 50. Let
č. 47 – Povozy na nábřeží u prvních libeňských továren podél Voctářovy ulice
č. 48 – Nábřeží s alejí, severní strana židovské čtvrti v roce 1925
č. 49 – Nábřeží židovské čtvrti, Voctářova ulice v roce 1924
č. 50 – Rozšířená část Koželužské ulice, střed židovské čtvrti na snímku z třicátých let 20. století
č. 51 – Historik Koppelmann (Kalman) Lieben (1811–1892), autor monografie o Starém židovském hřbitově
č. 52 – Hebraista dr. Salomon Hugo Lieben, který v roce 1906 založil – jako jednu z nejstarších institucí tohoto druhu v Evropě – Židovské muzeum v Praze
č. 53 – Alfred Eckstein, starosta židovské obce po vzniku první republiky
č. 54 – Dalším starostou byl Afred Bruml
č. 55 – Posledním starostou Židovské obce v Libni byl Hugo Schönberger
č. 56 – Vojtěch Rakous, vlastním jménem Albert Östreicher (1862–1935), prozaik a publicista, význačný představitel česko-židovského hnutí, usilujícího o spolupráci obou kultur
č. 57 – Stará vydání Rakousových knížek, souborů humoristických povídek, často z židovského prostředí
č. 58 – Povodeň v březnu roku 1895
č. 59 – Povodeň ve Voctářově ulici
č. 60 – Přeprava na lodičkách při povodni v Koželužské ulici
č. 61 – Historik a pedagog Ladislav Hejtmánek, autor Kroniky obce libeňské
č. 62 – Libeňská kronika
č. 63 – Povodeň v březnu roku 1895
č. 64 – Strojní přádelna, tkalcovna a barvírna bratří Perutzů v devadesátých letech 19. století
č. 66 – Továrna na barvení kůží Ludvíka Jellinka v devadesátých letech 19. století
č. 67 – Továrna na kožené a voskované plátno a koberce M. Grab a synové kolem roku 1896
č. 68 – Inzerát na výrobky kožedělné továrny Schönberger a syn
č. 69, 70 – Bourání zbytků libeňské židovské čtvrti v průběhu 90. let 20. století, v pozadí historické domy integrované do komplexu továrny S. Schönbergera na kožené zboží
č. 71 – Krabička od krému Libenia, vyráběného firmou Ludvíka Jellinka